Je to úplně poprvé, co se svěřuji s detaily ze svého osobního života, které až donedávna znalo jen pár mých nejbližších přátel. Co mě během posledních devíti let zformovalo v muže, kterým jsem dnes? Jasně si vybavuji čtyři momenty, z nichž tři se odehrály v minulosti, ten poslední je dílem přítomnosti.
Prvním z nich bylo v lednu 2005 odloučení od mé první ženy Ellen, po kterém jsem skoro 7 měsíců neviděl své dvě starší děti Virata a Jacqueline. Tehdy jsem si myslel, že Ellen je tím nejhorším, co mě mohlo v životě potkat, ale to, co jsem se během oněch sedmi měsíců naučil, bych se nenaučil za žádných jiných okolností, proto se dnes na celou věc dívám jinak, protože naprosto změnila můj pohled na rodinu a děti.
Druhý důležitý moment se odehrál v lednu 2007, kdy má žena Markéta vážně onemocněla a musela se podrobit dlouhé a komplikované operaci s velmi vážnými následky. V té době bylo mé mladší dceři Jasmíně 6 měsíců a mladšímu synovi Shaanovi 2 roky. Markéta je velmi silná žena. Dokázala zdravotní problémy překonat a dnes vede normální život. Díky této události jsem naprosto změnil názor na princip žití pro budoucnost.
Třetí moment se odehrál v červnu 2012, kdy jsem v jižní Francii náhle omdlel, byl diagnostikován s výrazným vyhřeznutím tří plotének a bylo mi doporučeno podstoupit operaci, při které by mi do páteře zavedli dva titanové hřeby, aby zabránili ochrnutí dolních končetin, nebo poškození jiných částí dolní poloviny těla. Operaci jsem tehdy odmítl a zvolil si cestu meditace a cvičení jógy, což mě přivedlo na spirituální cestu, díky které se během posledních 14 měsíců naprosto zásadně změnil můj pohled na samotnou podstatu života.
Ani jednu z popsaných událostí jsem v době, kdy se odehrávaly, nepovažoval za něco, co je pro mě dobré. Dnes vím, že to bylo to nejlepší, co se jak mě osobně, tak mé rodině mohlo stát, protože každá z těch událostí nás vytrhla z naší zóny komfortu. Dnes už vím, že člověk může opravdu růst jen tehdy, když je vytržen ze své zóny komfortu. Život nám totiž vždy přináší to, co potřebujeme, a ne nutně to, co chceme.
Dovolte mi, abych se s Vámi podělil o příběh indického obchodníka, který pro mě dnes představuje mou spiritistickou cestu a je shrnutím mnoha z věcí, které jsem se naučil, a které považuji za základ života, který dnes žiji. Příběh jsem si vypůjčil od Dr. Wayna Dyera:
Kdysi dávno se jeden indický obchodník vydal do Afriky nakoupit místní suroviny a zvířata. V džungli uviděl spoustu pestrobarevných, mluvících papoušků. Rozhodl se jednoho z nich chytit a vzít si ho s sebou domů jako domácího mazlíčka. Doma v Indii měl papouška v kleci, krmil ho medem a semínky a velmi dobře se o něj staral. Když se po dvou letech chystal zpátky do Afriky, zeptal se papouška, jestli chce svým kamarádům z džungle něco vzkázat. Papoušek ho požádal, aby jeho přátelům vyřídil, že je ve své kleci velmi šťastný, že si užívá každý nový den, a že je má stále moc rád. Když muž dorazil do Afriky, předal zprávu od papouška jeho přátelům v džungli. Jakmile dokončil svou řeč, padl jeden z papoušků, kterému se už během vyprávění zalily oči slzami, mrtvý k zemi. Muže událost velmi rozrušila, ale pomyslel si, že to byl asi velmi blízký přítel papouška, kterého má doma v kleci, a že zemřel steskem. Když se pak vrátil domů do Indie, převyprávěl svému papouškovi, co se v džungli stalo. Jakmile příběh dokončil, i jeho papouškovi se zalily oči slzami a padl na dno klece mrtvý. Muž byl naprosto ohromen, ale pomyslel si, že jeho papoušek zemřel žalem nad smrtí svého blízkého přítele z džungle. Otevřel klec a vyhodil mrtvého papouška na smetiště. Papoušek se okamžitě oklepal a vyletěl do koruny nejbližšího stromu. Obchodník na něj okamžitě zavolal: „Takže ty nejsi mrtvý! Proč jsi to udělal? Vžyť jsi mě podvedl.“ Papoušek mu na to odpověděl: „Protože ten papoušek z Afriky mi poslal velmi důležitou zprávu.“ Obchodník se okamžitě zajímal: „Jakou?“ A tady je papouškova odpověď: „POKUD CHCEŠ UNIKNOUT ZE SVÉ KLECE, MUSÍŠ UMŘÍT ZAŽIVA.“
Skutečně musíme zemřít zaživa, abychom se mohli podívat zpět na své bdělé vědomí a uvidět sami sebe uvězněné v kleci (v našem případě v podobě našeho EGA). Proto se s vámi chci podělit o pár lekcí, které jsem měl to štěstí se během několika posledních let naučit. A vy máte samozřejmě plné právo mávnout nad nimi rukou.
1. POKORA: Naučil jsem se, že pokud člověk žije v pokoře, bez jakýchkoli nároků, je jeho život naplněn čistou radostí a absolutním vnitřním klidem. Posunout se z roviny „Musíte si mě všimnout“ do pozice pokorného života v ústraní a anonymitě. Slunce Zemi také nikdy neříká „Něco mi dlužíš“. Představte si, co taková láska dokáže – rozzáří celou oblohu. Také jsem se naučil, že nejdůležitější vlastností vůdce je, když všichni kolem něj říkají: „Udělali jsme to sami.“
2. DŮVĚRA: Naučil jsem se, že vzdát se kontroly a nechat věci plynout, jak jsme to dělali, když jsme ještě byli v matčině lůně, a jen zvídavě proplouvat životem, místo neustálého strachu z toho, co přinese zítřek, a bez jakékoli vazby na případný výsledek, je nekonečná zábava.
3. LASKAVOST: Naučil jsem se (a to pouze velmi, velmi nedávno), že kdykoliv je potřeba si zvolit mezi tím být laskavý a mít pravdu, naplní mě větším štěstím to, pokud si zvolím „laskavou“ variantu. (Dřív jsem byl posedlý tím mít pravdu).
4. VÍCE JE MÉNĚ: Naučil jsem se, že k tomu, abych byl šťastný, nic nepotřebuji (najednou je to má skutečná přirozenost, protože jsem pevně připoután ke zdroji štěstí), ale potřebuji důvod být smutný. Dnes mi připadá, že dokud jsem si neuvědomoval, že mám dost, chtěl jsem pořád víc a připadal jsem si velice chudý, ale teď, když jsem si uvědomil, že mám dost, připadám si skutečně bohatý.
5. PŘIZPŮSOBIVOST: Naučil jsem se, že voda je silnější než skála, protože ji dokáže svým působením narušit. Je měkká a tvarově snadno formovatelná, a přitom má obrovskou sílu. Život je změna. Přizpůsobivost je život, strnulost je smrt.
6. NEVÍM: Mé čtyři děti i Dalai Lama mě naučili, že ta nejsilnější věta na světe zní: „Nevím.“ Před pár lety jsem tu větu téměř nedokázal vyslovit.
7. I TOHLE PŘEJDE: Život je o změnách. Každá bouře jednou ustane, a po každé bouřce se nakonec vyjasní a nastane zase klid a pokoj. Lidé do našich životů vstupují buď jednorázově, aby splnili nějaký úkol, na určité období, nebo s námi zůstávají celý život. Jejich úkolem není učinit nás šťastnými, ani nám dát to, co chceme, ale to, co potřebujeme. Nikdy dřív jsem si tohle neuvědomil, ale teď jsme vděčný za to, že lidé do mého života vstupují, i se z něj vytrácí, a vím, že to je vždy pro dobro věci.
Poslední ze zásadních událostí, která se v mém životě odehrává právě teď, je odloučení, na kterém jsme se dohodli s mou ženou Markétou. Chceme si i nadále zůstat nablízku a vychovávat naše dvě mladší děti Shaana (8) a Jasmínu (7), jako zodpovědní rodiče i přesto, že už spolu nebudeme bydlet. Markéta je velmi inteligentní a zralá žena a já jsem měl to obrovské štěstí, že jsem s ní prožil devět báječných let. Jsem vděčný za všechno, co kolem mě život rozehrává, a jsem přesvědčený, že se tak děje v nejlepším zájmu všech, protože všichni jsme pevně spojení se zdrojem štěstí, který pulzuje uvnitř každého z nás.
Život je změna. Takový je zákon přírody. Někdy chceme, aby se ustálil, a děláme si naděje, které nevyhnutelně končí zklamáním. Já jsem za změny vděčný a žiji a užívám si každý přítomný moment, jak správně řekl Mistr Oogway, želví hrdina filmu Kung Fu Panda, po kterém já opakuji: „Včerejšek je ten tam, zítřek není znám, ale dnešek, to je DAR. Jen láska, žádná pouta, žádné očekávání (to je to nejtěžší, ale hodně v tom pomáhá meditace).
Přeji Vám, abyste si každý den užívali život v přítomnosti a prožili podzim plný zábavy.
Sanjiv Suri
sanjiv@zatisigroup.cz